Zámek Morkovice

Město Morkovice s přiléhající, v minulosti samostatnou, obcí Slížany tvoří dnes jeden samosprávný celek. Obě jsou situovány v mírně pahorkovité, východní části okresu Kroměříž, v průměrné nadmořské výšce 300 m. Morkovice leží na významné historické komunikaci, která spojovala Kroměříž, sídlo olomouckých biskupů a arcibiskupů, s dalšími významnými středisky jakou jsou Vyškov a Střílky.

Obec se poprvé připomíná v roce 1222, avšak původní osídlení této lokality je mnohem starší, o čemž svědčí četné archeologické nálezy z mladší doby kamenné a starší doby železné. Z již zmíněného roku 1222 pochází listina vydaná moravským markrabětem Jindřichem Vladislavem pro velehradský klášter, na níž je mezi svědky uveden Zemislav z Morkovic, který vlastnil panství až do roku 1238. V průběhu 14. století se zde vlastníci často střídali.

Roku 1348 byla ves v majetku bratří Chota, Vrše, Stonaře a Buška z Krásna a téhož roku ji získává Čeněk z Drahotuš. V následujícím roce jsou Morkovice již ve vlastnictví Markvarta z Morkovic. Tehdy je poprvé připomínána gotická tvrz, ves Morkovice a k panství náležela i sousední ves Prasklice a části dalších – Uhřic a Počenic.

Před rokem 1355 byla ves zřejmě povýšena na městečko s trhovým právem. V tomto roce odkazuje Markvart Z Morkovic celý majetek moravskému markraběti Janovi a od něj získává panství v roce 1389 Jan z Huštěnovic. V jeho majetku bylo zřejmě až do konce 14. století.

První polovina následujícího století je na zprávy o vlastnících panství značně chudá. Roku 1437 je připomínána tvrz s hospodářským dvorem, městečko s kostelem Nar. Sv. Jana Křtitele, rybníky a lesy, dále okolní vsi Počenice, Pornice, Švábsko, Skavsko, Tetětice, Nedlov a Lhotka. Další zpráva se přímo dotýká objektu morkovické tvrze a pochází z roku 1468, kdy Matyáš Korvín při vojenském tažení z Brna do Olomouce dobyl “tři dobře opevněné tvrze – Bučovice, Morkovice a Brodek”.

Roku 1480 je panství v majetku Miloty z Morkovic a bratrů Jaroše, Václava a Jiřího ze Zástřizl, tehdy se připomíná morkovická tvrz s dvorem a městečkem a další majetky tak, jak jsou vzpomenuty v roce 1437. Roku 1516 je celé panství v majetku Jiřího ze Zástřizl, po jehož smrti majetek přechází na syna Jana ze Zástřizl. Zástřizlové byli významným moravským rodem, kteří v lokalitě stejného jména sídlili již od 13. století. Rod měl několik větví, z nichž morkovická dosáhla největšího významu. Zástřizlové byli majiteli morkovického panství až do roku 1667 a v tomto období zaznamenalo neobyčejný rozkvět a také samotná tvrz doznala řady významných stavebních změn.

V roce 1566 se morkovické panství nachází v majetku Jaroslava ze Zástřizl, který je v roce 1583 odkazuje synovi Jiřímu Protivcovi ze Zástřizl. K němu se váže deska s nápisem, umístěná v průjezdu zámecké budovy s datem 1590, zástřizlovským znakem a nápisem “GIRZIK PRO/TIVEC MORK/OWSKI Z.Z.”. Avšak brzy po tomto datu přechází panství (snad již v roce 1590) na jeho bratra Václava ze Zástřizl, který měl významné postavení. Byl rádcem císaře Rudolfa II. a přísedícím zemského soudu. Václav ze Zástřizl umírá roku 1600, takže k významné přestavbě, která změnila gotickou tvrz na renesanční zámek s diagonálně orientovanými věžemi a centrálním nádvořím, snad i s arkádovým ochozem zřejmě došlo až po jeho smrti. Části gotické stavby zůstaly i přes tak rozsáhlou přestavbu zachovány, zejména prostory sklepů a obvodového zdiva přízemí severního a východního křídla.

Od roku 1607 vlastnil panství Bohuše ze Zástřizl a od roku 1612 do roku 1632 jeho syn Václav ml. ze Zástřizl. Přestoupením na katolickou víru nejen panství zachránil, ale také rozšířil a zvelebil. Po jeho smrti panství zdědil nezletilý syn Jan Bohuše, pro jehož nezletilost správu vykonávala jeho matka Alžběta Eusebie Prusinovská. Další významnou postavou roku Zástřizlů byl Oldřich Desiderius, který vlastnil morkovické panství v letech 1647 – 1664. Za něj došlo k významné raně barokní přestavbě zámeckého objektu, i když renesančně-gotická substituce stavby zůstala v dispozici i hmotách zachována. Došlo k přetvoření nárožních věží, změně rytmu okenních otvorů s kamennými ostěními a podstatně byla změněna dispozice druhého nadzemního podlaží. Interiér tohoto podlaží v jižní nárožní věži byl pokryt bohatou štukovou a malířskou výzdobou. Slohovou komparací s četnými díly obdobného charakteru lze připsat autorství štukové výzdoby dílně Quiricha Castelliho a její malířské složky rovněž italskému umělci Carpoforovi Tencallovi, což podporuje i skutečnost, že oba umělci v 50. letech pobývali v Kroměříž, kde vytvořili štuky a fresky v Rotundě tamní Květné zahrady. Rovněž styky Zástřizlů s kardinálem Dietrichštejnem, olomouckým arcibiskupem, jsou doloženy.

Tyto raně barokní stavební úpravy dokumentují i erbovní desky, umístěné nad hlavním vchodem v průčelní fasádě, které se vztahují k Elize, Oldřichu Desideriovi a Kateřině Šponarové ze Zástřizl.

Jak již bylo vzpomenuto, rod Zástřizlů držel morkovické panství až do roku 1667, kdy vdova po Oldřichu Desideriovi Kateřina Sidonie ze Zástřizl, původem Šponarová z Blensdorfu je zanechala svým dcerám, Anně Kateřině a Johance, z nichž prvá se provdala za Františka Ferdinanda Saka z Bohuňovic. Ten v roce 1710 získává panství tzv. intabulací. O 10 let později majetek dědí dcery Ferdinanda Saka, z nichž Marie Barbora byla provdána za dalšího významného příslušníka moravské šlechty, Josefa Skrbenského z Hříště. Ta v roce 1736 odkoupila podíly svých sester a panství bylo opět sceleno. Marie Barbora po smrti manžela opustila Morkovice a uchýlila se do Olomouce, kde dožila zbytek života. Zemřela zřejmě po roce 1765, kdy závětí odkázala svůj majetek dobročinným účelům, avšak již dlouho před svou smrtí, v roce 1755 prodala morkovické panství sv. p. Antonínu Braidovi za tehdejších 183.000 zl. rýn.

Za jeho vlastnictví proběhla v zámeckém objektu řada pozdně barokních, rokokových až klasicistních úprav v západním bočním křídle a zejména v druhém nadzemním podlaží průčelního křídla. Zde vznikla řada na sebe navazujících reprezentačních prostor, umělecky ztvárněných malířskou výzdobou v dobovém vkusu, rokokovém až klasicistním duchu, která byla doposud neznáma, odkryta až před několika lety provedeným restaurátorským průzkumem omítkových vrstev. Při těchto stavebních úpravách vznikla i hodinová věž se zvonicí v centrální části průčelní fasády, zachycená na dobové kresbě, dnes již opět neexistující.

Po smrti Antonína Braida v roce 1794 prodala panství vdova Marie Anna Braidová následujícího roku bohatému obchodníku italského původu Janu Křtiteli Ariolimu za 200.000 zl. tehdejší měny. Po jeho smrti roku 1805 přešel majetek na syna Františka Arioliho z Morkovic, který přivedl panství k neobyčejnému rozkvětu, o čemž svědčí řada stavebních akcí hospodářského a užitkového charakteru. František Arioli zemřel v roce 1857 a dědicové, vdova a dcery prodávají roku 1863 celé panství hraběnce Leopoldě Thun-Hohensteinové a tento rod jej vlastnil až do roku 1911. Po její smrti dědí majetky v roce 1902 syn JUDr. Jaroslav hr. Thun, ve své době známý veřejný a kulturní činitel a zemský poslanec. Ten však na zámku nesídlil, byl obývaný jen správcem a vlastníci dojížděli do Morkovic jen za účelem honiteb, jak dokládají dobové zprávy.

Zásadní změnou, která podstatně zasáhla do stavební historie i ději panství, byl prodej panství v roce 1911, kdy jej od Thunů získává koupí za 1 600 000 K. tehdejší měny příslušník dalšího významného rodu hr. Filip Kinský a jeho manželka Marie Kinská-Dubská. Zde je nutno zdůraznit, že původní morkovické panství, které v 18. a 1.polovině 19. století zahrnovalo několik okolních vesnic, bylo četnými vlastnickými změnami zmenšováno, takže na počátku 20. století z něj zůstal jen velkostatek Morkovice s hospodářským dvorem, sýpkou a zámkem.

Jak již bylo uvedeno, byl zámecký objekt v letech 1902 – 1911 neobýván a tato skutečnost se jistě podepsala na stavebním stavu objektu. Proto nový majitel hr. Filip Kinský přikročil k rozsáhlým stavebním úpravám, již v roku 1911 byly zcela zrekonstruovány střechy včetně výměny konstrukce krovů. Tehdy zřejmě byla odstraněna hodinová věž se zvonicí, jak ji známe z dobové kresby vzniklé před rokem 1905. V letech 1918 a 1919 bylo zbořeno západní křídlo, zrušen vodní příkop, který nahradila parková úprava, původní arkády třech zbylých dvorních křídel byly sneseny a nahrazeny dřevěnou konstrukcí se sádrovým obkladem a prosklením v neoklasicistním duchu ve druhém nadzemním podlaží. Z té doby pochází i neobarokní kašna ve středu nádvoří. V roce 1927 byl zámecký objekt elektrifikován.

V roce 1945 byl morkovický velkostatek i se zámkem čs. státem konfiskován a byly v něm po řadu let umístěny nejrůznější instituce. V části zámku také sídlilo morkovické muzeum, zaměřené na tamní, světově proslulé košíkářství. Bylo zde také zdravotní středisko, veterinární středisko, lékárna a části objektu byly postupně, vzhledem ke stále se zhoršujícímu stavebně-technickému stavu, bez využití. Od roku 1945 by morkovický zámek ve správě někdejšího MNV, později Obecního úřadu a to až do roku 1994, kdy jej koupila brněnská firma EUROPE XXI, která jej v roce 1996 prodala nynějším majitelům. Od roku 1999 probíhá na objektu jeho celková rekonstrukce.

Zámek není přístupný veřejnosti.